Cesta k záchraně obuvnického řemesla

Střední škola obchodně technická ve Zlíně, která má kořeny v éře budování obuvnického průmyslu Tomášem Baťou, se snažila udržovat a předávat obuvnické řemeslo i přes praktický postupný útlum obuvnictví v České republice. S klesajícím tuzemským zájmem tu nabídli své zkušenosti zahraničním studentům, vyškolili desítky prodavačů obuvi, aby mohli podávat zákazníkům v obchodech s obuví kvalifikované informace, poskytli v rámci krátkodobých kurzů rady drobným začínajícím výrobcům zakázkové i ortopedické obuvi. 

Jako soukromá mohla tato škola poskytnout i jednotlivcům odpovídající vzdělání v obuvnických profesích. Ale kalkulovaná cena takového kurzu, přestože se ji na škole snažili snížit na minimum, zpravidla byla nad možnosti potenciálních účastníků. Postupně tu ztráceli optimismus vůči zachování obuvnictví. 

Situace se otočila, když byla škola vyzvána krajským koordinátorem k účasti v projektu UNIV 3. Měla, i když sporadické, kontakty na osoby, které by měly zájem se obuvnickému řemeslu naučit, ale oficiální cesta, jak toho dosáhnout za přijatelných podmínek, chyběla. S očekáváním se na škole pustili do prvního projektu, v němž se podíleli na tvorbě programu a konkrétního zadání zkoušky pro profese Obuvník pro zakázkovou výrobu a Obuvník pro výrobu ortopedické obuvi. První profesí, kterou pilotně ověřovali, byl Obuvník pro zakázkovou výrobu. 

Mezi oslovenými účastníky projektu byla i paní Soňa Dvořáková (50 let), která se o kurzu dozvěděla po návštěvě sociální a právní poradny v místě svého bydliště. Soňa dosáhla základního vzdělání, ale měla zájem dále na sobě pracovat. Přestože neměla v obuvnické výrobě žádné zkušenosti, v obuvnickém provozu v místě bydliště se zapracovala na šičku svršků obuvi. Postupně se naučila perfektně ovládat nejen různé typy šicích strojů, ale i ostatních strojů v šicí dílně. Časem se stala instruktorkou, která zaučovala nově příchozí zaměstnance zvládat v potřebné kvalitě a tempu náročné šicí operace. 
Na začátku pilotního ověřování, při osobním pohovoru, průvodce zjistil, že by Soňa mohla moduly, které se týkají šití svršků obuvi, vynechat. Soňa ale chtěla absolvovat i tyto části. Byla vedena snahou o kompletní poznání provozu šicí dílny svršků obuvi, aby mohla srovnat svoje praktické poznatky se zkušenostmi přednášejících lektorů. 

V průběhu výuky se ukázalo, že to bylo dobré řešení, protože Soňa ze své praxe byla schopna podpořit výklad lektora, což ostatní účastníci vnímali pozitivně. Často se rozvinula diskuse nad některými technologickými postupy při šití svršku obuvi, které ostatní účastníci pilotního ověřování považovali za zbytečné, ale Soňa dokázala obhájit vlastní zkušeností postup přednášený lektorem. V dalších modulech byla Soňa bedlivou posluchačkou a byl vidět opravdový zájem o učivo, což dokládala velmi dobře odborně formulovanými dotazy na přednášející. 

V praktické části pilotního ověřování Soňa dokázala, že šití svršků obuvi zvládá precizně. V navazujících  technologických částech výroby obuvi prokázala, že si z teoretické přípravy odnesla utříděné informace, které byla schopna stoprocentně využít. Začínalo být jasné, že o průběh a výsledek její závěrečné zkoušky nejsou jakékoliv obavy na místě. 

Při závěrečné zkoušce se nenechala ovlivnit trémou, kterou určitě všichni účastníci pilotního ověření při práci před hodnotiteli a hlavně před filmovou kamerou pociťovali. Výsledek zkoušky i pracovní postup na hotovém páru obuvi byl v případě paní Soni ohodnocen velmi pozitivně a bylo vidět, že i ona sama je na svůj výrobek hrdá. Jako člověk, který se již částečně pohyboval v prostředí obuvnické výroby, ocenila nabyté kompetence a označila je v závěrečném hodnocení jako velmi užitečné pro její další praxi. 

Během závěrečné zkoušky prokázala, že absolvování programu jí přineslo nové zkušenosti. Jejím původním cílem bylo získat výuční list, aby mohla provozovat svoji vlastní zakázkovou výrobu obuvi, společně s opravnou. Účastí v projektu se tomuto cíli přiblížila. Absolvováním pilotního ověření profese Obuvník pro zakázkovou výrobu její zájem o řemeslo neskončil. Když se dozvěděla o připravovaném pilotování dalšího programu Obuvník pro ortopedickou obuv, okamžitě projevila zájem si své kompetence rozšířit o další oblasti. 

Příklad Soni Dvořákové je ukázkou, jak projekt UNIV 3 pomohl k rozšíření kompetencí v případě člověka, který své dosavadní úzké kompetence získával jen praktickou prací v oboru bez oficiálního vzdělání. Samozřejmě by tento příklad nebyl možný bez velkého zájmu a houževnatosti samotné Soni, která při závěrečném rozhovoru ocenila podporu rodiny, bez které by časově náročný projekt nemohla absolvovat.

Ve všech, kteří se na pilotování programu Obuvník pro zakázkovou výrobu podíleli, zanechala Soňa pocit optimismu. Stala se nositelkou kompetencí pomalu zapadající profese, které může předávat dále.