Je to krásný pocit, když se ke mně žáci vracejí

Na jednom ze seminářů, který se konal v rámci školení pedagogů škol v SJZ Klatovy, které se zapojily do projektu UNIV 2 kraje, položil lektor účastníkům jednoduchou otázku. Zeptal se, kdo z přítomných by se v případě, že by mohl znovu volit, rozhodl opět pro povolání učitele. 
Sama jsem do školství nastoupila hned po státnicích na pedagogické fakultě 
a s drobnými přestávkami, jakými byly např. mateřská dovolená apod., učím 22 let. Musím přiznat, že jsem nebyla schopna bez zaváhání na položenou otázku okamžitě odpovědět. Pokud jsem chtěla být upřímná sama k sobě a nebýt povrchní, musela jsem si odpověď rozvážit. 
Dnes už jistě nevím, jak jsem tenkrát odpověděla na semináři, ale pravdou je, že mi tato otázka nějakou dobu ležela v hlavě a možná mě ovlivnila v době, kdy se člověk cítí na vrcholu svých sil, děti už se ho nedrží úplně za sukni a chtě nechtě si klade otázku, zda jde v životě tím správným směrem. V tomto životním období, kdy se mu zdá, že nutně musí se svým životem něco udělat, než se v dohledu začne ukazovat padesátka, asi leckdo z nás trochu bilancuje, kam se ve svém dosavadním běhu profesního života dostal, a může mít pocit, že radikální změna je třeba udělat hned – anebo už nikdy.
V mém případě šlo o úvahy, zda jsem tam, kde chci být, zda dělám to, co mě baví 
a profesně naplňuje, a otázka vyřčená na semináři v podstatě směřovala k jádru věci – zvolila jsem tenkrát povolání dobře, udělala bych to znovu, nebo to byla chyba? Poměrně velkým překvapením pro mě byla reakce většiny mých kolegů, kteří na semináři na rozdíl ode mě vcelku bez váhání odpovídali, že kdyby mohli volit znovu, do školství by nešli. Je to trochu smutný důkaz toho, jak se na učitelích podepsala léta v systému, který způsobil stav, jaký v českém školství panuje. Nevím, čím přesně je způsobena tato situace, kdy je podle mého taková reakce na otázku lektora důkazem toho, kolik z nás má našlápnuto na syndrom vyhoření jako vystřižený z učebnice. 
Možná je to ubíjející všeobecně diskutovaná nekoncepčnost našeho školství, poletování od extrému k extrému podle toho, který z početné řady ministrů zrovna dostal jaký nápad, možná nelichotivá úroveň autority a hodnocení učitelů ve společnosti. Možná je to důsledek výše platů nebo klesající studijní morálka a úroveň chování žáků. Třeba jsou pedagogové otráveni z toho, že současní rodiče často místo zahájení spolupráce s učitelem, který má snahu jejich potomka někam posunout, naprosto přesně vědí, co je příčinou problému – učitel, který má s jejich dítkem osobní problém, neumí ho motivovat ke studiu, klade na něj nepřiměřené nároky atd. 
Kromě těchto všeobecně známých problémů mně osobně zásadně ubírá energii fakt, 
o kterém se až tak moc nemluví. Je tím zcela automatický předpoklad, že český učitel všechno vydrží a bude bez odmlouvání realizovat nejlépe ve svém volném čase a zdarma nápady 
a mnohdy nesmysly, které někdo pošle do praxe s minimální znalostí věci. Je hezké, jak si kdekdo myslí, že školství rozumí – do školy totiž chodil každý, že? 
Ukázkovým příkladem by mohla být státní maturita, která sice stála a stojí mnoho peněz z EU a státního rozpočtu, nějak se už ale zapomnělo na odměny učitelů, kteří ve svém volnu strávili a ještě stráví desítky a desítky hodin povinnými školeními, skládáním certifikací, které jsou nebytné pro to, aby učitelé mohli zkoušet u státní maturity, a tvorbou pracovních listů 
do předepsaných šablon, které za nula korun leckdy na svém osobním počítači ve svém volném čase vytvářejí.
A když už to vše nějak učitelé zvládli, přišlo překvapení roku 2014-15 – státní maturitu je třeba inovovat, aby lépe splňovala to, co se od ní čekalo! A tak, milí učitelé, stávající certifikáty s neomezenou platností jsou Vám k ničemu - a pokud se nepůjdete přeškolit na novou státní maturitu, zase u ní zkoušet nemůžete. Nemohu se ubránit dojmu, že se třeba této situaci dalo předejít, kdyby při tvorbě pojetí státní maturity někdo dal na reakce a připomínky učitelů z praxe, zohlednil petice, ve kterých stovky praktiků ze škol na chyby v pojetí před spuštěním státní maturity upozorňovaly…
Takže otázka tedy stojí tak, proč mí kolegové a proč já osobně ve školství zůstáváme? Proč přes výše uvedené problémy nejdu do jiného oboru? Asi za to mohou okamžiky, které jsou sice vzácné, ale o to více je třeba si jich považovat - a jak se dnes módně říká, umět si je užít. 
 O jakých situacích mluvím? Jednu z nich jsem nedávno zažila a doufám, že tento příběh není u konce. Naše škola v rámci projektu UNIV2 kraje a UNIV3 zrealizovala několik pilotních kurzů dalšího vzdělávání. Přes značnou administrativní náročnost byly pilotní kurzy jednoznačně přínosné v řadě oblastí. Mně osobně ale udělala největší radost poslední pilotáž, která ověřovala program Obsluha sauny pro děti a dospělé, a to i proto, že jsem se při ní setkala s Lukášem, svým bývalým studentem.
Při úvahách o tom, co mně na školství vadí a proč v něm zůstávám, jsem došla 
ke zjištění, že teoreticky pojato, není dlouhodobě naplňována moje potřeba výkonu, tedy že oproti jiným povoláním nevidím výsledky své práce. Ono je to učitelování zkrátka činnost se strašlivě dalekým horizontem, za kterým se někdy třeba i objeví nějaký efekt… Ano, pokud čtyři roky učíte své žáky, kteří přes místy nepochopitelné body státní maturity u této zkoušky uspějí, můžete mít pocit dobře odvedené práce. Někdy se dokonce i stane, že Vám studenti pak přijdou poděkovat, že jste je tak proháněli, protože jinak by asi neobstáli, někdy Vám dokonce poděkují i jejich rodiče. Kdy ale uvidíte nějaký efekt toho, co se snažíte žákům předat v jiné rovině, než jsou jen znalosti a vědomosti? 
Jsem stále přesvědčena, že učitel na střední škole nemůže svoji práci omezit jen na to, že nadiktuje poučky a definice a pokusí se přimět žáky k tomu, aby se je naučili a pokud možno záhy nezapomněli. I po letech praxe, snad i proto, že moje vlastní dcera dorostla do věku středoškolského studenta, zastávám dále názor, že tento věk je zásadní pro vytváření životních postojů a učitel nemůže předstírat, že tohle není „v náplni jeho práce“. Ovšem to se pedagog právě ocitá v té oblasti, kde nějaký výsledek svého snažení leckdy neuvidí nikdy. 
O to více mě potěšilo to, co jsem si tedy „užila“ při pilotáži kurzu pro saunaře. Před deseti lety jsem v denním studiu zdravotnické školy měla ve třídě, kde jsem vyučovala němčinu, studenta, který vynikal svými výsledky. Zaujal mě už u přijímacích zkoušek, které se tenkrát dělaly na všech středních školách – sympatických hochů se na zdravotnickou školu tolik nehlásilo… Dnes je běžně v třídách těchto oborů 6 - 8 chlapců. 
Lukáš přijímačky úspěšně složil a nastoupil do prvního ročníku. Záhy se ukázalo, že má velmi dobré předpoklady pro studium a od prvního ročníku patřil k nejlepším žákům ve třídě. Já jsem odešla na mateřskou dovolenou a po návratu z ní jsem v této třídě dostala němčinu 
a německou konverzaci. Po dvou letech jsem otevřela dveře do učebny, ve které seděli žáci, které jsem si pamatovala jako patnáctileté děti z prvního ročníku. Byli to už třeťáci, žádné děti, mezi nimi seděl i Lukáš, ze kterého se stal mladý muž. 
Vše ještě umocnilo to, že naši studenti nastupují ve třetím ročníku na praxi, kde se v poměrně mladém věku bezprostředně setkají s nemocí, utrpením i se smrtí. Během prvních tří měsíců třeťáku vidíte, jak Vám žáci před očima dospívají… Někteří záhy zjistí, že tento obor třeba dostudují, ale nikdy ho dělat nebudou, někteří naopak pochopí, že našli své poslání. 
Učit do této třídy jsem chodila ráda, její osazenstvo bylo sice řečné, ale atmosféra obzvlášť o rok později, tedy ve čtvrtém ročníku, byla pracovní a příjemná. Lukáš tenkrát seděl v poslední lavici se spolužákem, se kterým tvořili docela akční dvojici. Měli tendenci oživovat výuku různými poznámkami, které ale leckdy byly skutečně vtipné, Lukáš nikdy nešel za hranici vkusu. Dodnes se mi vybavuje situace, kdy jsem ve svých počítačových začátcích jako průkopník metody práce s internetem v hodině měla velkou radost, že jsem se připojila k internetu, plochu počítače jsem dokázala přenést na plátno – ale chyba, písmenka byla malá a právě zadní řady neměly šanci informace z plátna přečíst. Hoši, kteří na tom byli s ICT mnohem lépe než já, tenkrát ocenili moji snahu, nenechali mě v tom a leckdy si s úsměvem vzpomenu na tento dialog: 
„Paní učitelko, a má ten počítač myš?“
„Má.“
„A má ta myš kolečko?“
„Má.“
„Tak zmačkněte Ctrl a točte tím kolečkem…“
Písmo na plátně jsme společně zvětšili a já už nejspíš toto jednoduché použití klávesové zkratky nikdy nezapomenu.
Byla jsem přítomna i u Lukášovy maturity, kdy jsem poznala, že je nejen studijní typ, ale zároveň má i přirozenou sociální inteligenci a schopnost přiměřeně sebevědomého 
a klidného vystupování i v tak stresujícím okamžiku, kterým maturita bezpochyby je. Po jeho výborném výkonu u maturity jsem byla přesvědčena, že jeho budoucnost je jasná, odhadovala jsem medicínu, na kterou jeho schopnosti i studijní výsledky stačily, možná práva. Po maturitě se mi Lukáš ztratil z dohledu a vlastně jsem nevěděla, kde ve studiu pokračuje. 
O to větší bylo mé překvapení, když jsem začátkem minulého školního roku zjistila, že máme nového kolegu – na místo vedoucího vychovatele v domově mládeže nastoupil Lukáš, kterého jsem s plnovousem na první pohled skoro nepoznala. Potěšilo mě, že přes to, co jsem o školství na začátku napsala, se Lukáš rozhodl pro toto povolání. 
A co jsem si to užila při pilotáži Obsluhy sauny? Vzhledem k tomu, že v domově mládeže byly ihned vhodné prostory pro provoz infrasauny, kterou naše škola pro pilotáž pořídila, byla umístěna infrasauna právě do domova mládeže. Jakmile Lukáš zjistil, že poběží kurz na její obsluhu, sebe i druhou vychovatelku do pilotáže přihlásil, aby měli potřebné znalosti pro její bezpečný a správný provoz. I přesto, že je málo pravděpodobné, že by on nebo slečna vychovatelka někdy znalosti z kurzu využili pro výkon profese saunéra, chodili do osmdesátihodinového kurzu z vlastního zájmu a proto, aby saunu uměli kvalifikovaně obsluhovat, protože ji ihned začali využívat žáci ubytovaní v domově mládeže.
Lukáš chodil na výuku, jak mu to jen služby v domově mládeže dovolovaly. Zkoušku absolvoval zcela bez zaváhání, perfektně se na ni připravil a všechny její části zvládl bez nejmenšího zakolísání, byla radost ho při zkoušce sledovat.
Vedle jeho zájmu o účast v kurzu pro mě bylo dalším milým překvapením i to, jak ochotně a svědomitě nám pomáhal při realizaci kurzu, jehož praktická výuka i část teorie se konala právě v domově mládeže. A už ani nemluvím o tom, že s námi v domově mládeže nezištně strávil téměř celý víkend, kdy se konala závěrečná zkouška, aby nám umožnil její realizaci.
 A v tuto chvíli jsem si řekla, že někdy to sice trvá hodně dlouho, než se nějaké zpětné vazby dočkáme, ale že možná svoji práci neděláme špatně, když jeden z nejlepších studentů si vybral jako profesi pedagogiku a vrátil se mezi nás jako kolega, který je ochoten věnovat svůj volný čas a energii tomu, aby byl ve své funkci vychovatele profesionálem v každém směru. Navíc se nás po zkoušce zeptal, jestli bude další kurz...
Možná zůstávám ve školství pro svůj pedagogický optimismus, možná díky energii, kterou přinesou do školy mladí kolegové a kolegyně, možná pro přesvědčení, že učitelé jsou tvůrčí a morální silou tohoto národa, ale nejspíš právě díky bývalým žákům, kteří se nejen jako Lukáš, ale třeba i jen na návštěvu vracejí do školy, aby nám povyprávěli, jak jsme je připravili do života a jak se jim dobře daří v profesním i osobním životě.

Mgr. Lukáš Rendl při IDM modulu a sestavování profesního životopisu (sedící vlevo)

Na zahájení zkoušky (stojící muž vpravo)    

Při ústním ověření    

Při praktické zkoušce - resuscitace

Praktická zkouška – nastavení topidla infrasauny

Předání osvědčení