Kurz malířů a natěračů na Borech

V rámci projektu UNIV 3 proběhlo na Středním odborném učilišti stavebním pilotní ověřování programu dalšího vzdělávání Malíř. Zadání kurzu a jeho obsazení účastníky vzešlo z požadavku Věznice Plzeň na Borech.

Dle zadání ze strany vedení nápravného zařízení měla menší skupinka odsouzených absolvovat kurz malířských a natěračských prací, aby posléze tito absolventi mohli provádět nutné opravy v prostorách věznice. Zařízení by tak získalo na delší dobu „z vlastních řad“ pracovníky obeznámené s danou problematikou a schopné provádět dostatečně odborně požadované práce.

Stavební učiliště bylo díky oborové nabídce i vzhledem k poloze nedaleko věznice logickou volbou. Charakteristická pro veskrze mužské účastníky kurzu byla skutečnost, že pocházejí z různých koutů České republiky a reprezentují různé věkové kategorie. Vzhledem ke skutečnosti, že borská věznice je v současnosti zařazena mezi zařízení se zvýšenou ostrahou s oddělením pro výkon trestu odnětí svobody s ostrahou a dozorem, byla podmínkou výběru účastníků pro kurz absence kázeňských problémů.

Deset účastníků kurzu bylo zároveň vybráno převážně z odsouzených, kteří navštěvují místní školní vzdělávací středisko v oboru Strojírenské práce. Bylo tedy nutné, aby se kurzy uskutečnily v období dvou měsíců letních prázdnin. V červenci to byl lakýrnický kurz (Lakýrník a natěrač), na který v srpnu navázal Malíř.

Již vstupní informačně diagnostický modul poukázal na různorodost účastníků vzdělávacího programu, současně však odhalil skutečnost, že jen minimum z nich si přináší jakoukoli získanou odbornost z oblasti počátečního vzdělávání. Právě tento fakt, spolu s pocitem izolace a vědomím promarněného času, vedl desítku vybraných účastníků - odsouzených k maximální snaze rozšířit si odbornost v oblasti malířských prací. Dobře si totiž uvědomují, že čím širší bude jejich nabídka způsobilosti, tím snáze se zařadí do běžné společnosti po svém návratu z výkonu trestu.

I z těchto důvodů byli rozhodnuti absolvovat kurz v plném rozsahu. Výuka teorie i praxe probíhala v prostorách školního a vzdělávacího střediska na Borech zpravidla pět pracovních dní v týdnu. Lektoři teoretické i praktické výuky se rekrutovali z řad pedagogických pracovníků SOU stavebního, konkrétně šlo o učitele odborných předmětů Vladimíra Synáče a učitele odborného výcviku Vlastimila Bóka.

Režim nápravného zařízení poněkud omezoval možnosti provádění praxe (počínaje závozem materiálu a konče charakterem potřebného vybavení a nářadí), proto bylo nutné, aby účastnící kurzu prováděli veškeré činnosti v prostorách věznice. Zvláště v případech fasádních prací a prací s technickými zařízeními přinášela tato omezení realizátorům kurzu značné komplikace.

Nutno však dodat, že všichni pracovníci Vězeňské služby ČR, kterých se realizace vzdělávacího programu byť nepřímo dotkla v oblasti jejich pracovních povinností, vycházeli lektorům i dalším aktérům kurzu vstříc. I proto byly nakonec veškeré činnosti, a to včetně dekoračních technik, provedeny v rozsahu potřebném pro konání zkoušky.

Teoretická i praktická výuka probíhala modulární formou běžnou pro oblast vzdělávání dospělých. Oba lektoři tak nebyli nuceni účastníky výrazně motivovat k učebním aktivitám a vycházeli z osobních pracovních zkušeností účastníků. Výuka probíhala převážně na bázi diskuse a kooperace podle připravených učebních textů.

Omezená možnost využití technického vybavení, daná prostředím věznice, nebyla v uskutečnění cílů programu překážkou. Zkouška podle hodnotícího standardu probíhala ve dvou dnech za účasti dvou hodnotitelů, předsedy komise a metodika vzdělávacího programu. Jako host se zkoušky zúčastnil také generální sekretář Cechu malířů a lakýrníků ČR, o.s., pan Pavel. Všech deset účastníků vzdělávacího programu potvrdilo potřebnou způsobilost ve všech oblastech této dílčí kvalifikace.

Martin byl jedním z  účastníků kurzu. Již od počátku se svým přístupem, zájmem a aktivitou vyprofiloval jako jeden z nejúspěšnějších a nejperspektivnějších. Je příkladem toho, jak absolvování vzdělávacího programu v rámci dalšího vzdělávání může pomoci u odsouzeného odstranit, nebo alespoň zmírnit obavu z návratu do běžného života, především z perspektivy svého dalšího pracovního uplatnění a začlenění se do společnosti.

Samotný vzdělávací program ukázal, že právě tímto způsobem je možné odsouzené postupně vracet do prostoru zdravých sociálních vztahů (oblast kultivované komunikace, styk s lidmi zvenčí, zpracování životopisu, rozšíření pracovních kompetencí atd.). Nedlouho po ukončení zkušebních aktivit o svém pohledu na vzdělávací program Martin uvedl:

„O lakýrnickém i malířském kurzu jsem se dozvěděl od pedagogických pracovníků vězeňské služby. Ti nám představili zaměstnance SOU stavebního, kteří se měli podílet na realizaci kurzu. Od nich jsem pak získal podrobnější informace o průběhu výuky. Větší motivaci k přihlášení do kurzu jsem nepotřeboval, přihlásil jsem se dobrovolně. Již od doby, kdy jsem pracoval pro Obecní úřad v Olšanech (Olšany u Prostějova) a prováděl tam zahradnické a natěračské práce, mám zájem o tuto profesi. Prospěchově se mi daří i ve vězeňském strojnickém učilišti. Jistou roli hrála i možnost rozšířit si oblast uplatnění při hledání práce po propuštění z výkonu trestu.

Od kurzu jsem očekával, že získám praktické i teoretické znalosti v profesní oblasti malíře, lakýrníka a natěrače. Chtěl jsem povýšit své laické zkušenosti o odbornou teoretickou a praktickou nadstavbu. V tomto kurz má očekávání naplnil, ale domnívám se, že pokud by mohl pokračovat, stále by bylo mnoho věcí, které by se daly zdokonalit nebo rozšířit. Přivítal bych, kdyby byl kurz delší.

Současně jsem se ujistil v tom, že i po delší izolaci jsem schopen konkurovat svými znalostmi a dovednostmi lidem „venku“. Mám co nabídnout. To je pro mne důležité, protože si samozřejmě uvědomuji, že člověk s „minulostí“ to bude mít, zvláště dnes, při snaze o uplatnění a hledání zaměstnání těžké. Každá taková zkušenost posiluje mé sebevědomí a tlumí podobné obavy. Mrzí mě, že nebyl dostatečný prostor pro práci s technickým vybavením. Pokud by praxe probíhala mimo věznici, jistě by to bylo lepší.

Malířský kurz jsem, podobně jako lakýrnický, absolvoval s tím, že bych se v budoucnu chtěl této profesi věnovat, bude-li příležitost. Již při vstupním pohovoru jsem se dozvěděl, jak v případě zájmu o získání úplné kvalifikace postupovat. Od průvodce jsem získal informace o autorizovaných osobách v Jihomoravském kraji, konkrétně v Brně, které je mému bydlišti nejblíže. Již vstupní pohovor mi ukázal, že absolvování kurzu je pouze prvním krůčkem v získání kvalifikace. To nejtěžší mě teprve čeká. Pokud k tomu bude příležitost, rád bych v budoucnu vykonal závěrečnou zkoušku. Uvědomuji si, že pro uplatnění na trhu práce je důležitý doklad o vzdělání.

Z toho, co nám říkali učitelé a průvodce, si myslím, že Bory nejsou jedinou věznicí, kde probíhají podobné kurzy. Osobně si myslím, že tento způsob je přínosný pro všechny tři strany, vyučující, věznici, nejvíce však pro odsouzené.“